Cesty nejmenšího odporu a naše sebevědomí…
Sebevědomí je křehká věc, proč se nám umí vytratit, když jsme na něm půl roku "zamakali", třeba sami, třeba s někým. Jak to, že přijde situace a je zase pryč? Přijde člověk, který "nám ho vezme", nastane situace, která "nás o něj připraví"?
Sebevědomí jsou dvě slůvka - sebe-vědomí. Být si sebe-vědom není o namyšlenosti, sobectví, jak si někdy vykládáme, zvláště v naší kultuře. Být si sebe-vědom je o pochopení sebe sama, o nalezení sebe sama, o vědomosti o sobě. O vědomosti toho, co umím, čeho jsem schopen, co neumím a čeho schopen nejsem (a s tím "co nejsem schopen" být v pohodě). Budování sebevědomí je o testování, posouvání a upevňování našich hranic.
Pokud máme tendenci chodit po většinu času po vyšlapaných cestách, po cestách, kdy vidíme hodně dopředu, kdy přijde zatáčka, křižovatka s vyznačenou hlavní silnicí, kdy jdeme po cestách s ukazateli směru, bude nám fajn, je to bezpečné, je to uklidňující. Na takové cestě potkáme hodně lidí, půjdou s námi, možná se někde odpojí a přijde někdo jiný. To je cesta nejmenšího odporu, to je komfortní zóna, tam je to dobré. A kam dojdeme? No tam, kam ostatní, kam většina z nás.
Ve chvíli, kdy pocítíme na téhle cestě pnutí, začneme potkávat lidi, které nechceme, začneme se sami sebe ptát, jestli takhle má vypadat moje cesta, jestli mě tahle cesta dovede tam, kam směřuji - za tím pravým partnerem, za prací, která mě bude konečně bavit, za sebenaplňujícím trávením volného času, za prestiží, majetkem, čímkoli dalším, nastal čas sebrat odvahu a jít jinudy. Místo hlavní silnice zvolit třeba zaprášenou "polňačku", máme-li pocit, že tam na konci může být právě to, co hledáme. Třeba se dozvíme, že ne, ale když to nezkusíme, nikdy se to nedozvíme, vždycky je možné vydat se pak jinudy.
No a kde je to sebevědomí? To přichází až potom. Sebevědomí se skládá z toho, co jsme dokázali, co jsme překonali, jaké překážky jsme zvládli. Víme, že se naše "polňačka" změnila v lesní cestu, v houštinu, že jsme překonali obrovskou horu, přebrodili rozvodněnou řeku a taky jsme na té cestě měli občas hlad a taky jsme si rozbili koleno....ale...teď jsme tam, kde jsme. Tam si začínáme být teprve sebe-vědomi - víme, co dokážeme, víme taky, co ne.
Zdrojem trvalého sebevědomí tedy nejsou lidé kolem nás, jak se někdy domníváme, ale to, co jsme dokázali. Sebevědomí jde zevnitř ven, nikoli obráceně.
Na cestě k sebevědomí je tedy nejprve důležitá chuť a trochu odvaha vystoupit z komfortní zóny, teprve za ní na nás čeká poznání, co dokážeme. Potřebujeme najít chuť dělat věci, které jsme nedělali, nabít si u toho třeba nos, postavit se a jít dál.
Jaký zážitek Vám zvýšil sebevědomí? Zažili jste to už někdy?