Chcete pokecat nebo chcete vést rozhovor, který Vás posune dál?

Rozhovory, které vedeme, mohou mít jasný cíl. A nebo ne. Když jdeme s kamarádem, kamarádkou na víno s cílem něco probrat, debatovat o životě, postěžovat si, odejdeme a řešení své situace nejspíše nemáme v ruce, neposunuli jsme se. Možná zjistíme, že se nám ulevilo, no super i to může být cílem rozhovoru. Tak je to v pořádku. Zádrhel přichází až ve chvíli, kdy od takového rozhovoru čekáme něco, co nedostaneme. Čekáme rady, čekáme řešení, čekáme VYřešení. Když chceme, aby během rozhovoru došlo k záhadnému vymizení našeho problému, pak odcházíme frustrovaní, protože ani tentokrát to nevyšlo. No jasně, že nevyšlo, nemohlo. Druhá strana neví, co čekáme, co chceme, co potřebujeme.

Rozhovory, které nás posunou dál, můžeme vést buď s odborníkem - terapeutem, koučem, mentorem.

Můžeme je vést i se svými blízkými, za předpokladu, že si řekneme, kam to má vést a co chceme z rozhovoru získat...

Ziskem může být i úleva - vykecat se. "Potřebuju Tvoje ucho, potřebuju, abys mě poslouchal."

Ziskem může být pohled na situaci od někoho, kdo není v problému. "Řekni mi, co si o tom myslíš, jak Ti to zní?"

Ziskem může být inspirace, jak by se v podobné situaci zachoval někdo jiný. "Jak bys to vyřešil Ty, co bys udělal Ty, kdybys to musel řešit?"

Jak vypadají naše rozhovory, je tedy naše odpovědnost, co z nich získáváme také. Pokud z rozhovorů, které vedeme, nezískáváme to, co chceme, podívejme se na jejich začátek. Řekli jsme si o to, co potřebujeme? Pokud ne, dáváme druhému možnost vybrat si z různých variant a on se nemusí trefit. Místo toho, aby nám byl uchem, stane se z něj "udělovač" nevyžádaných rad a návodů, no a nedivme se, třeba si myslí, že právě to je to, čím nám nejlépe pomůže.

Buďme odpovědní a veďme rozhovory, které nevyčerpají nás ani naše blízké. Požádejme o to, co potřebujeme, není to sobecké, je to dospělé.

Říkáte si o to, co potřebujete? Říkají ostatní Vám, co potřebují?